Tak jsme se před pár týdny vrátili z dovolené v Čechách. Nutno říci, že počasí nás zklamalo, všem jsem v práci líčila, jaké zaručené horko nás čeká, ale sotva jsme dosedli na pražské letiště, našedlá obloha se chystala na následujících pár dní vyprávět jiný příběh. Ale nic, však jsme tu v první řadě kvůli lidem a ne kvůli počasí. A tak jsme si nenechali dovolenou pokazit.
Z mnoha aktivit, které jsme absolvovali ve výtečné společnosti našeho rok a půl starého syna Liamka a mé rodiny, chci zmínit pouze jednu, a to návštěvu Národního divadla. Pro mě to bylo něco jako návrat marnotratné dcery, neboť jsem za časů svých pražských studií strávila v Národním divadle nejeden večer, ale pro moji mamku a mého manžela to byla - dá se říct -naprosto nová zkušenost. Já jsme si ale také přišla na své, neboť jsem si polepšila a z někdejšího bidýlka jsem se přesunula na první balkón. Navíc jsme ani jeden z nás (kromě Kevinova mládežnického zhlédnutí Figarovy svatby) nikdy nebyli na operním představení. Takže nažhaveni titulem, místem i společností jsme se onoho červnového sobotního podvečera přesunuli za laskavého šoférování mého bratra nejprve do kavárny Slavie, kde jsme si hodinku hráli na bohémskou smetánku Prahy a srkali nestoudně drahé nápoje. Ale to nám tehdy nevadilo, byli jsme ochotni zaplatit, vždyť jsme přece ta smetánka. Pak jsme se přesunuli o pár metrů do Národního divalda, abychom zhlédli snad nejslavnější českou operu (tedy podle světových měřítek), a to Rusalku. Všichni tři jsme si k ní už předem vypěstovali svůj individuální vztah, pro každého znamenala něco jiného, pro mě to bylo spojení s domovem, tedy Čechy a Moravou, kdykoli jsem v rádiu zaslechla Měsíčku na nebi hlubokém, hned jsme byla zase doma a cítila jsem, že nikdo v Anglii v tu dobu nemůže pochopit, jak moc tahle árie může pro někoho znamenat.
Takže jsme usedli do vypucovaných sametových křesel a tři a půl hodiny jsme se nechali střídavě dojímat. Zde by se asi hodilo poděkovat Národnímu divadlu za to, že myslí na zahraniční turisty a připravilo titulky, na druhé straně jsem byla zklamaná, jak se někomu dokázalo převést tak květnaté libreto do obsahově bezchybné, ale jinak bezkrvnaté angličtiny (jestli takové slovo vůbec existuje). Ale to jen tak na okraj.
Ten hlavní důvod, proč tohle všechno píšu, je obdiv nad Rusalčinou schopností člověka zaujmout natolik, že dokáže usedět několik hodin s chutí a napětím. Já jsem čekala, že u Měsíčku na nebi hlubokém začnu vytahovat kapesník, ale nestalo se tehdy, ani později, ačkoli hudba i zpěv byly prvotřídní. Co mě nejvíce dojalo (až jsem skoro vytáhla ten kapesník), byla až děkovačka: najednou jsem byla znovu tak hrdá, že náš národ má takové hudební dědictví, které nám může závidět celý svět, a že máme umělce, kteří dokáží tak náročnou operu zazpívat. A že já jsem i po osmi letech v Anglii hrdá na to, že jsem Češka, a nikdy bych se své totožnosti nevzdala. Ať žije Dvořák, Smetana a každý český umělec, který nám dělá v zahraničí dobrou reklamu.
