Pracovní rozjímání

Mám před sebou poslední dva týdny práce, a jak je vidět z řady mých příspěvků na blogu, zrovna se tu nepřetrhnu. Školy zavřely na pár týdnů dveře, a tak je to jen nezbytné papírování a spousta času na přemýšlení. Tak mi konečně dochází, že už za pár týdnů mezi námi přivítáme dalšího človíčka. Jak se náš život změní? Jak se s tím vším vypořádá Liamek? Jak rychle se nám podaří najít stav jakési normality a nové rutiny? Bude náš nový klučík takový aktivní pohodář jako Liamek nebo bude úplně z jiného soudku? Jaké mu vůbec dáme jméno? ...
To všechno se mi honí hlavou, a ačkoli bych mohla začít alespoň trochu panikařit, jsem tak nějak v pohodě, díky Bohu, přestože je jestě tolik věcím, které musíme udělat, než ten náš "fotbalista" přijde na svět.
Kolegyně mi zrovna povídala o nějaké mladé ženě, které se čeká své 14. dítě. Všech předchozích třináct jí bylo sociální službou odňato do pěstounské, a pak pravděpodobně i adoptivní péče. Nevím, co si o tom myslet. Čeho chce ta maminka dosáhnout? Myslí si, že ji tentokrát sociálka dítě nechá? A pokud není tak naivní, proč je znovu v jiném stavu? Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy, a jestli pro tuto ženu máte pochopení. Pokud máte nějaky názor, můžete ho napsat do komentáře pod tímto článkem. Třeba se tomu dostaneme na kloub....

Cestování po (skoro)rodné hroudě

Na létě je krásné teplé počasí a cestování, i kdyby jen za pověstná humna. Co se týče počasí, Angličan si nemůže moc vyskakovat a musí brát, co mu příroda nadělí. Zato humna mají v Anglii docela prostorná, a proto jsme se tento rok přidali ke statisícům místních, kteří jsou v době finanční krize nuceni zapomenout na vábničku španělského sluníčka a začínají se rozhlížet okolo, co že to tu vlastně v Anglii mají za krásu, který stojí za objevení.
Naše rodina (ve složení Kevin, já, Liamek, Angelina, Nathanael, můj taťka a jeho žena Jarka, a to nepočítám sedmiměsíční velice aktivní dítě v bříšku) tedy také napla plachty a po celodenním plachtění zakotvila na jihu západního Sussexu blízko Chichesteru. Odmítla jsem ve svém stavu stanovat, a tak jsme zvolili pohodlnější variantu tzv. "holiday parku", kde jsme bydleli ve tříložnicovém karavanu. Musím tu podotknout, že jsem nevěděla, co přesně očekávat, ale raději jsme se držela při zemi a doufala jsem pouze v čistou postel, funkční kuchyň a tekoucí vodu. Jaké potom bylo všeobecné nadšení, když jsme našli prostorný karavan, který - jak Kevin vtipně nadhodil - by nám jako rodině stačil, a už začal na chvíli plánovat, jak prodáme náš dům a zbavíme se hypotéky.
Jak už jsem zmínila v úvodu, Anglie není místem pro vyznavače slunečních paprsků, a taky v tomto ohledu nezklamala. Sluníčko sice občas svítilo, ale přeháňky a silný vítr nebyly zrovna nejlepší reklamou na koupání v moři, a tak jsme se vydali za poznáním anglického kulturního dědictví, jehož přítomnost je v Anglii jistotou, a to za každého počasí. Navštívili jsme katedrálu v Chichesteru, Weald and Downland Open Air Museum, Sea Life Museum v Brightonu, zaplavat jsme si byli alespoň v krytém bazénu v areálu našeho kempu, došlo i na tradiční Fish and Chips a cestou zpátky jsme navštívili druhý největsí hrad v Anglii - Arundel Castle, kde se částečně filmovala Mladá Viktorie (Young Victoria).
Doufám, že si naše posádka užila alespoň trochu této dovolené, a za sebe už se těším na další exkurzi po své (skoro)rodné hroudě.