Fota, Fotky, fotečky...

Z důvodu nedostatečné kapacity Picasa jsem si nyní otevřela účet i u dobrého českého Rajčete (proč jsem to neudělala hned, nemám ponětí), takže více fotek našeho - teď už - klanu můžete nalézt na http://czechnutty.rajce.idnes.cz/

Jablko prý nepadá daleko od stromu...

... a tak se moje děti rozhodly podělit se i o svoje dojmy z jejich zatím tak krátkého života. Jejich úvahy můžete nalézt na následujících stránkách: www.timmywehrly.blogspot.com a www.liamwehrly.blogspot.com

Pět dní ticha

Tak dneska večer se konečně vrátí z Irska Kevin s Liamkem. Už se na ně moc těším, řekla bych, že víc já na ně jak oni na mě, ale to už je u ženského pohlaví asi normální. Usuzuji tak podle toho, že ačkoliv jsme byli na skypu každý večer dobrých dvacet minut, množství očního kontaktu z jejich strany se u Kevina pohybuje okolo deseti minut, u Liamka znatelně méně, když budu optimistou, tak okolo pěti. Chápu, že dvouleté dítě neposedí na jednom místě moc dlouho, ale ve skrytu duše jsem doufala ve zvolání typu: "Maminko, maminko, love youuuu," a pár zafňukání naznačující, že mu chybím nebo že si najednou uvědomil, že mě má nejradši a že je mu líto, že tam s ním nejsem, doufala jsem, že se neodlepí od mé obrovské hlavy na obrazovce počítače. Ničeho takového jsem se však nedočkala. Řekl mi ahoj a pak dobrou noc, poslal mi pár pusinek, ale jinak běhal po celém domě, díval se na televizi, ostentativně lezl po taťkovi, jakoby mi dával najevo, že daddy je tam s ním, že ho neopustil. Ach jo, člověk se s ním tak piplá, a pak nedostane ani trochu veřejného uznání :-) Ale těžko mu to mít za zlé.
Když pak ale mluvím s Kevinem a on polovinu času sleduje v televizi turnaj v šipkách, které doma nikdy nesledoval, tak si říkám, proč tady s Timmíčkem vlastně vysedáváme. Ale člověk má žít v naději a milosti, a tak se ujišťuju, že nás určitě mají rádi, jen nemají potřebu dávat to tak najevo, jako já.
Titulek zní Pět dní ticha, a kdybych těch pár dní bez Liamka doma měla popsat jedním slovem, asi by to bylo Ticho. Timmíček je zlaté dítě a moc nepláče, ale taky jestě moc nepovídá, takže co si nenapovídám já nebo televize, to není. Nějak jsem si už odvykla žít v tichu svobodného života i tichu manželského páru, chybí mi to neustálé: "Nech to na pokoji, nesmíš, no vidíš, jaký jsi šikovný," apod. Chybí mi to naše kočkování, lechtání, schovávání, to, jak po mě Liamek leze, jak skáče na naší posteli jako na trampolíně, jak si okamžitě staví židli k lince, jen co začnu vařit, to jeho neustálé "come on" a "good boy". Na druhou stranu jsem si užila čas s Timmem, který každým dnem přibývá na síle i váze, už dokáže chytnou hračku, snaží si sednout a lézt, je toho tolik, co se na něm mění, a vše se to děje tak rychle. Nechci o žádný takový milník přijít, nevím, jestli nám ještě Bůh dopřeje mít další miminko, tak co kdyby to bylo naposled, co se dívám na takový zázrak života. Už se zase dojímám k slzám, už se mi jasné, proč se mužský může dívat na šipky a ženská ne, a neznamená to, že jeden miluje víc a druhý míň.