Tak to bude další kluk!

Tak teda nevím, jak to děláme, ale na ultrazvuku nám bylo minulý týden řečeno, že čekáme dalšího kluka, a abychom  tomu opravdu uvěřili, ukázali nám na obrazovce jeho soukromé partie, které opravdu nebylo možné zpochybnit. V následujících pár vteřinách jsme si oba dva s Kevinem snažili představit, jak asi bude naše domácnost vypadat, až k našim extra čiperným hochům přibude v červnu další parťák. Vzpomněla jsem si i na to, jak Kevin říkal, že jestli to bude další kluk, tak se stěhujeme do Irska na nějakou farmu, kde budou moci kluci vybít svoji energii produktivnějším způsobem…

Pak už jsme se naplno soustředili na neuvěřitelné záběry srdíčka, ledvin, žaludku, mozku, na počítání obratlů a vůbec detailní prohlídku miminka, o které se našim maminkám mohlo jenom zdát. Jsem Bohu vděčná, že je všechno v pořádku. Nemyslím si, že jsem slaboch, ale musím říct, že hluiboko smekám klobouk před všemi rodičemi a zvláště maminkami, které mají nemocné nebo postižené dítě a s láskou a vytrvalostí se o něj starají. Nejsem si jistá, jak bych v takové situaci obstála já.

PS: Včera jsem se v televizi dívala na dokument o rodinách s velkým počtem dětí. Vystupovaly v něm dvě rodiny, které měly patnáct a devět dětí a maminky čekaly další přírůstky. Tak před těmito matkami a otci taky smekám, protože vařit denně sedm kilo brambor na večeři by se mi tedy opravdu nechtělo. Ale v těchto rodinách to tak nějak fungovalo, tedy alespoň doufám, že to jen tak nehrály na kameru. Já bych byla stahaná a vypadala na padesát. A tyhle maminky vypadaly kupodivu velice mladě a odpočatě... Když jsem šla pak večer do postele, s velikým potěšením jsem si šla zkontrolovat své kluky. Ačkoliv jsou to šídla, jsou pořád jenom dva.

Vánoce, Vánoce přicházejí... (a odcházejí)

Tak Vánoce jsou za námi a musím říct, že na to, že jsme měli až do dvacátého druhého doma nastěhovanou partu zedníků, tesařů, malířů a eletrikářů, zvládli jsme s Kevinem a dětmi během jednoho dne postavit a ozdobit stromeček, vyklidit jídelnu, abychom se měli o Vánocích vůbec kde najíst, a zbavit se větší části všudypřítomného prachu. Teď už nemusely děti vískat jenom při pohledu na cizí stromečky, nafouknuté dědy Mráze a světýlka v cizích oknech, ale už měly i důvod domácího původu. Na stůl jsme dali cukroví, co jsem v průběhu prosince stihla upéct, a ráno na Šťědrý den jsme si dali vánočku s kakaem, to vše u nás v posteli a při sledování pohádek, takže Vánoce jsme začali opravdu tradičně. Po snídani jsme šli povinšovat šťastné a veselé pár přátelům, Liamek jim vždy předal malý balíček cukroví a Timmíček zase přání, u Heather a Andrease se měli kluci nejlíp, stavěli  tunel z papírových přepravek a skákali na Andrease, který se kupodivu nebránil, a tak se jejich nesmělé pošťuchování proměnilo v hravou bitku. Nakonec jsme se šli jestě podívat na jejich zvířata, zvlášťě nová prasata, kluci jim házeli staré buchty (Liamek mi pak řekl, že by si ty buchty rád dal sám :-), a Andreas pak Liamka dokonce několikrát na prasata posadil, aby se povozil. Timmíček se po něm obdivně díval, ale nabídku takového rodea vehementně odmítal nejen slovně, ale i usilovnou snahou utéct pryč.

Později odpoledně jsme pak upekli rybu, zasedli k vánoční tabuli a snažili se nad jídlem dětem vysvětlit, že zatímco k jiným dětem v Anglii chodí Děda Mráz jenom jednou, k nám chodí dvakrát, a to proto že ví, že jsme nejen irského, ale i českého původu, a tam Děda Mráz naděluje dárky už večer. Tak aby nám to nebylo líto, zastaví se i u nás a snad nám tam nechá i nějaké dárečky. Timmíčkovi bylo naše vysvětlení celkem jedno, ten zatím bere věci ve stylu "tady a teď", ale Liamek se nad tím chvíli zamýšlel a pak byl rád, že dostane dvakrát tolik dárků (alespoň podle jeho matematické kalkulace). Dlouho jsme taky s Kevinem zvažovali, jak do toho všeho nadšení z Dědy Mráze zapojit i Ježíše, ten pravý smysl Vánoc, alespoň pro nás. V tomhle věku nemá cenu popírat existenci Dědy Mráze, neboť se jeho postavička objevuje už od konce letních prázdnin všude kolem nás, a děti mezi sebou neustále skloňují Dědu Mráze ve všech pádech. A tak místo soupeření jsme z Dědy Mráze nakonec udělali spojence, a dětem (tedy spíš Liamkovi) jsme vysvětlili, že Děda Mráz obdarovává děti dárky, protože o Vánocích se slaví Ježíšovy narozeniny, a místo abychom my dávali dárky Ježíšovi, on posílá dárky nám po Dědovi Mrázovi, abychom se spolu s ním radovali, a od nás jenom chce, abychom se měli rádi a aby děti poslouchaly rodiče. Zvláště to o těch rodičích jsme zdůraznili, aby si to Liamek s Timmíčkem vzali k srdci.

Rozbalování dárků probíhalo jinak, než jsem si v duchu malovala. Kluci naše instrukce víceméně ignorovali. Vrhli se na dárky, rozdělovali je podle toho, jak sami uznali za vhodné, ne aby se zeptali, komu dárek patří. Některé i sami otevřeli a pak se divili, jak to že dostali vodu po holení nebo pouzdro na cédéčka. Musím jim ale nechat, že všechny dárky hlasitě oceňovali a samozřejmě se jim nejvíce líbily dárky toho druhého.

Ráno jsme si dali druhého kolo večerního chaosu v rámci irských Vánoc, takže nakonec jsme museli dětské emoce zklidnit jedním z dvdéček, kterých tento rok kluci dostali opravdu požehnaně. Díky Bohu za televizi a filmy pro děti. Už si nepamatuji, jestli to byl Lion King nebo Ice Age, ale zabralo to. Za tu hodinu a půl jsme s Kevinem stačili uklidit a začít s přípravami na slavnostní vánoční večeři. Na tomto místě se musím se přiznat, že mi anglická/irská vánoční večeře chutná víc neř česká. Snad se to nebude brát jako popření mého češství, ale je to tak.

No, a po večeři jsme se pak dívali na další pohádky, jedli cukroví, a když šli děti spát, tak jsme si konečně vydechli a zkusili si na Wii zahrát novou hru, kterou jsem pod stromeček dostala já. Trivial pursuit. Tahle hra je jednou z mých nejoblíbenějších i ve stolní podobě, tak jsem se nemohla dočkat její interaktivní verze. A nebyla jsem zklamaná, snad jen z toho, že jsem prohrála.

A bylo po Vánocích.

Miminko je opravdu tam!

V úterý jsem poprvé ucítila opravdu hmatatelné pohyby našeho miminka: seděla jsem v práci u počítače a po dobou minimálně jedné hodiny jsem cítila neustálé šťouchání zevnitř, dalo by se to přirovnat k bublinkách šampaňského, které s neobyčejnou silou vyplouvají napovrch. Večer jsme pak seděli s Kevinem a i on si mohl poprvé sáhnout na důkaz toho, že budeme mít miminko. Úplně jsem měla slzy v očích, ale to teď u mě není nic neobvyklého, slzy se mi vrhají do očí, už jenom když jsme vybírali koberce nebo když hrají koledy. Teď trochu přeháním, ale ty ženy, co prošly těhotenstvím, mi rozumí.

Už za šest dní máme další ultrazvuk, kde bychom se kromě jiného měli dozvědět i pohlaví dítěte, tak už skoro nemyslím na nic jiného. Moje první kroky (a i Kevinovy, alespoň to slíbil) povedou do obchodu, kde konečně koupíme něco na našeho potomka. A to i kdyby to byl zase chlapeček...

 

Nový začátek po pár letech

Tak už je to pěkných pár let, co jsem si psala deník, a ačkoli si nemohu vynachválit prospěšnost takového počínání, od té doby, co jsem se vdala, tedy sedm let, jsem si na tuto činnost nenašla čas. Teď se ale naskytla ta ideální příležitost, a já se donutím psát, ať chci nebo nechci. Jen tak pro sebe.
Tou ideální příležitostí je skutečnost, že čekám třetího potomka. Tím se snad alespoň trochu vysvětluje fakt, že jsem na psaní deníku neměla během posledních pár let moc času. Práce, manželství, církev, výchova dětí a domácnost mi na sebe samu moc času nedovolily, a to málo, co jsem si našla, zabralo žehlení a nebo jen plácnutí se před televizí a sledování čehokoli, co se zrovna naskytlo. Jen aby mi na chvíli vypnul mozek.
A teď, ačkoli jako rodina i jednotlivci procházíme snad nejrušnějsím a fyzicky i psychicky nejnáročnějsím obdobím od té doby, co jsme si s Kevinem řekli ano, přece jen jsem se rozhodla psát. Nový život je na cestě a já cítím, že se vůči tomuto tvorečkovi trochu prohřešuji tím, že mu v tom všem shonu nevěnuji tolik pozornosti, kolik bych si přála. Je mu (nebo jí) už sedmnáct týdnů a já se nemůžu dočkat, až budu mít zase v náručí voňavé bezbranné miminko, alespoň na pár měsíců, než se z něho začne postupně klubat nezávislý malý jedinec, dobře si vědomý svých vlastních práv a moci rozhodovat a ovládat.