Tak jsme po sedmi měsících vyrazili na výlet, vzduch voněl jarem, sluníčko
svítilo, na nebi ani mráček, prostě paráda. Navíc Kevin konečně našel les,
který hledal už deset let, takže jsme všichni byli ve výtečné náladě. Tu nám
nezkazila ani skutečnost, že les byl po několika měsících sněhových přeháněk a
vydatných srážek nasáklý vodou, a to se bohužel týkalo i lesních cest.
V záchvatu euforie z tepla a sluníčka jsem dětem dala tenisky, a tím
podcenila vydatnost anglických dešťů. Nicméně už jsme domorodci do té míry, že
nějaké to bláto a voda nás neodradí, a tak jsme se vydali na procházku. Jakie pohodlně
usazený Kevinovi na zádech, a my ostatní jako zajíčci hopkající od kamene ke
kameni, z jednoho suchého místa na druhé. Ale nebylo to tak zlé, až na to, že
asi po deseti minutách Liamek zajel celou nohou do bláta, co vypadalo zprvu
jako hromada listí, takže mu pak celou dobu čvachtalo v botě. Všichni jsme
se smáli, včetně Angeliny, až jsem jí připomněla, ať se moc nesměje, protože když
ona byla malá, tak zajela v Irsku po pás do bláta, a to oběma nohama, a pak tak
musela jít na daleko větší túru. Smáli jsme se ještě víc.
A tak jsme šli dál. Bylo krásně teplo, v lese ani živáčka, jen asi po půl
hodině nás dohnal nějaký pán se psem, zrovna když jsem z batohu vyndala
cereální tyčinky. Pes se k nám měl, teda spíš k těm tyčinkám, pán nic
nenamítal, a tak jsme se přátelsky rozdělili. Pes, teď už jsme věděli, že se
jmenuje Rufus, si nás tak oblíbil, že se od nás nechtěl trhnout, a tak s ním
jeho majitel musel chvíli počkat, abychom se jim ztratili z očí.
Cestou jsme narazili na pohádkovou část lesa s bílými sasankami, které
se táhly jako koberec, kam oko dohlédlo. Úplná fantazie. Nechali jsme se jimi
svést z cesty, ale nijak nám to nevadilo, bylo to příjemné dobrodružství. Až
do chvíle, kdy jsme došli na konec cestičky, a před námi bylo pole. Kevin
usoudil, že tudy cesta nevede, a za neustálého ujišťováni, že stále ještě ví,
kde jsme, a že ví, kudy se jde zpět k autu, vytyčil nový směr, ale to už
cestou necestou, razil si to přes keře a malé stromky, my za ním, nevím, co si
mysleli ostatní, ale já jsem nahlas prohlašovala, že jsme se ztratili, a že
dobrodružství ano, ale s malými dětmi musí být i to spontánní
dobrodružství trochu plánované, což je samozřejmě nesmysl, ale nic moudřejšího mě
nenapadlo.
Rozhodla jsem se vzít věci do svých rukou a přešla jsem do čela houfu, a
v tom se před námi ukázala cesta, takže jsem se snažila veškeré zásluhy nárokovat
sama, ale všem bylo jasné, kdo tu cestou našel. Takže nálada se zase vylepšila,
já jsem jen doufala, že jdeme správným směrem, ale hlavní bylo, že jsem byli na
jakési cestě, tudíž jsme měli spojení s civilizací. Pokračovali jsme kolem
celkem velkého potoka, nakonec jsme ho museli přeskočit, ale i to se nám
podařilo. Na druhé straně nás ovšem čekalo další dobrodružství - potok široký
tak, že kluci ho nemohli přeskočit. Takže jsme s Liamkem a Timmíčkem
nanosili menší klády, kterých bylo všude v lese neřezáno jak na dvě desetiletí,
z nich jsme pak udělali most a kluci byli narámně pyšní na to, jak si
s tím problémem poradili. Pak už šlo vše jak po másle, kochali jsme se
krásou, teplem, jeden druhým a bylo nám spolu fajn. U auta jsme se pak nadlábli
a hráli na honěnou. Musím přiznat, že Liamek už mě skoro má. Ještě tak rok a už
mu neuteču…
