Tak se po čtyřech letech zase připojuji, ani nevím, jestli to někdo ještě bude číst, tak kdyby náhodou ano, tak to okomentujte, ať vím, že jsem ještě aktivní. Díky xx

Volání jara po anglicku

Tak jsme po sedmi měsících vyrazili na výlet, vzduch voněl jarem, sluníčko svítilo, na nebi ani mráček, prostě paráda. Navíc Kevin konečně našel les, který hledal už deset let, takže jsme všichni byli ve výtečné náladě. Tu nám nezkazila ani skutečnost, že les byl po několika měsících sněhových přeháněk a vydatných srážek nasáklý vodou, a to se bohužel týkalo i lesních cest. V záchvatu euforie z tepla a sluníčka jsem dětem dala tenisky, a tím podcenila vydatnost anglických dešťů. Nicméně už jsme domorodci do té míry, že nějaké to bláto a voda nás neodradí, a tak jsme se vydali na procházku. Jakie pohodlně usazený Kevinovi na zádech, a my ostatní jako zajíčci hopkající od kamene ke kameni, z jednoho suchého místa na druhé. Ale nebylo to tak zlé, až na to, že asi po deseti minutách Liamek zajel celou nohou do bláta, co vypadalo zprvu jako hromada listí, takže mu pak celou dobu čvachtalo v botě. Všichni jsme se smáli, včetně Angeliny, až jsem jí připomněla, ať se moc nesměje, protože když ona byla malá, tak zajela v Irsku po pás do bláta, a to oběma nohama, a pak tak musela jít na daleko větší túru. Smáli jsme se ještě víc.

A tak jsme šli dál. Bylo krásně teplo, v lese ani živáčka, jen asi po půl hodině nás dohnal nějaký pán se psem, zrovna když jsem z batohu vyndala cereální tyčinky. Pes se k nám měl, teda spíš k těm tyčinkám, pán nic nenamítal, a tak jsme se přátelsky rozdělili. Pes, teď už jsme věděli, že se jmenuje Rufus, si nás tak oblíbil, že se od nás nechtěl trhnout, a tak s ním jeho majitel musel chvíli počkat, abychom se jim ztratili z očí.

Cestou jsme narazili na pohádkovou část lesa s bílými sasankami, které se táhly jako koberec, kam oko dohlédlo. Úplná fantazie. Nechali jsme se jimi svést z cesty, ale nijak nám to nevadilo, bylo to příjemné dobrodružství. Až do chvíle, kdy jsme došli na konec cestičky, a před námi bylo pole. Kevin usoudil, že tudy cesta nevede, a za neustálého ujišťováni, že stále ještě ví, kde jsme, a že ví, kudy se jde zpět k autu, vytyčil nový směr, ale to už cestou necestou, razil si to přes keře a malé stromky, my za ním, nevím, co si mysleli ostatní, ale já jsem nahlas prohlašovala, že jsme se ztratili, a že dobrodružství ano, ale s malými dětmi musí být i to spontánní dobrodružství trochu plánované, což je samozřejmě nesmysl, ale nic moudřejšího mě nenapadlo.

Rozhodla jsem se vzít věci do svých rukou a přešla jsem do čela houfu, a v tom se před námi ukázala cesta, takže jsem se snažila veškeré zásluhy nárokovat sama, ale všem bylo jasné, kdo tu cestou našel. Takže nálada se zase vylepšila, já jsem jen doufala, že jdeme správným směrem, ale hlavní bylo, že jsem byli na jakési cestě, tudíž jsme měli spojení s civilizací. Pokračovali jsme kolem celkem velkého potoka, nakonec jsme ho museli přeskočit, ale i to se nám podařilo. Na druhé straně nás ovšem čekalo další dobrodružství - potok široký tak, že kluci ho nemohli přeskočit. Takže jsme s Liamkem a Timmíčkem nanosili menší klády, kterých bylo všude v lese neřezáno jak na dvě desetiletí, z nich jsme pak udělali most a kluci byli narámně pyšní na to, jak si s tím problémem poradili. Pak už šlo vše jak po másle, kochali jsme se krásou, teplem, jeden druhým a bylo nám spolu fajn. U auta jsme se pak nadlábli a hráli na honěnou. Musím přiznat, že Liamek už mě skoro má. Ještě tak rok a už mu neuteču…

Alegorie technická

Tak čekám a čekám a pořád nikdo nevolá. Že by mě nikdo neměl rád? Ne ne, vedle jak ta jedle :-) Čekám a čekám a navíc jsem za to čekání na telefon placená, takže mi v podstatě přichází náramně vhod, že nikdo nevolá, protože můžu po dlouhé době na blog. Alespoň do té doby, než zazní vyvánění....

Dnešní anketní otázka pořadu Sama doma zní, kdy jsme naposledy jely na plný plyn. Raději bych ji přeformulovala na: Kdy jste naposledy jely na volnoběh? Připadá mi celkem od věci ptát se žen na mateřské dovolené na plný plyn, protože alespoň v mém případě jsem si z pětky nepodřadila od té doby, co se narodil Liamek. Neříkám, že by to nešlo, asi si k té hektičnosti přispívám notnou dávkou i sama, ale zdá se mi, že hlavně matka podvědomě přebírá tempo svých potomků, a věřte mi, že naši kluci by jeli i na šestku, kdyby nějaká byla. Zpomalí je jenom jídlo (to tak na trojku) a pak televize (na jedničku). Díky Bohu za tenhle vynález (určitě nejsem v tomhle blahořečení sama).

Jacob, Jakie, Jakoubek, Kuba....

Tak Jacob už tu s námi je tři týdny, ale mně to připadá, jako by to bylo déle. Zapadl do našeho kolektivu jako chybějící puclík, a vzhledem k tomu, že už s dalšími dětmi moc nepočítám(e), měl by tak být obrázek naší rodiny nyní úplný. 

Nikdy bych si nepomyslela, že budu mít tři kluky, spíš bych se považovala za typ, co bude mít holčičky. Ale musím souhlasit s mojí maminkou, která pronesla, že si holčičku v naší rodině ani nedokáže představit. Tak se teď spoléhám na to, že se ti naši rytíři o nás s Kevinem budou na stará kolena starat, jak mi to tady všichni známí slibují. Už se těším. 

Co se týče Jacoba, je to andělské dítě. Jak Liam, tak Timmy byli bezproblémová miminka, dobře spali i pili, takže jsem si nemyslela, že bychom si mohli domů přinést někoho, s kým je ještě méně práce. Ale Jacob nás všechny překvapil. Nechci se chlubit a vzbuzovat závist novopečených rodičů, ale uznejte, že člověk často neslyší o rodičích, kteří si musí na noční krmení nastavovat budíka, aby náhodou jejich novorozeně nezaspalo a nebylo dehydrované. Jupí! My takové mimčo máme, ale neptejte se mě, jak jsme to udělali. Opravdu nevím.

Jacob navíc skoro celý den prospí, po krmení vydrží vzhůru tak asi půl hodiny, kdy se ho všichni snažíme zahrnout aktivitami všeho druhu. On zatím na naše vzdělávací počínání reaguje zíváním, klimbáním nebo pláčem, za který jsem vlastně vděčná, protože to znamená, že je vzhůru!

Liamek a Timmíček Jacoba přijali do party celkem bez větších problémů. Když nás den po porodu navštívila doma porodní asistenka, obrátila se při odchodu na kluky a řekla: "Tak kluci, máte poslední šanci. Chcete, abych si Jacoba vzala s sebou zpátky do nemocnice, nebo si ho necháte?" Liamek jen tiše řekl, že si ho chce nechat a Timmy myslím utrousil něco v tom smyslu, že si ho má vzít. Ale věřím, že to tak nemyslel:-)

Kluci si chtěji malého neustále pochovat a hladit ho, a zatímco Liam to dělá s citem, Timmy se na něho sápe a chce ho obejmout celým svým tělem, které se oproti Jacobovi jeví jako obří. 

Těším se na přístí rok, až si budou všichni tři hrát spolu, až budou Liamek a Timmíček Jacoba učit nové věci, a to jak dobré, tak i rošťárny.

PS: Nějak jsem zapomněla okomentovat porod. Takže jen ve zkratce: vše proběhlo velice rychle, až nám v porodnici málem vynadali, že jsme nezavolali, že už jsme na cestě; kromě plynu jsem měla i vytoužený epidurál, který sice moc nezabral, ale alespoň jsem byla schopná kromě bolesti vnímat i moment, kdy Jacob vyklouzl na svět. A ačkoli jsou porodní bolesti k nevydržení, musím obdivovat způsob, jakým Bůh stvořil ženské tělo, které dokáže devět měsíců živit dva jedince, poté v pravý čas vypudit čtyřkilové dítě a placentu, nastartovat tvorbu mléka a postupně se vrátit do původního stavu. A to vše, jako by to bylo naprosto normální.

Přidat popisek

Jeden z prvních jarních dnů na zahradě

Stolování po česku aneb tuhle ženskou bych (ne)vyměnil

Tak nevím, jestli někdo z vás sleduje Prostřeno na Primě a Výměnu manželek na Nově, doufám že ano, protože není možné neokomentovat tyto pořady. Nejenže jsou neuvěřitelnou sondou do stavu české společnosti, ale zároveň vyvolávají - alespoň ve mně - smutek nad tím, kam jsme to dvacet let po revoluci dospěli.
Formát pořadu Prostřeno je převzatý z anglické televize, takže srovnání se starším britským sourozencem je na místě (koho by to zajímalo, podívejte se na některou z epizod Come Dine With Me) a neexistuje lepšího přírovnání, než to o nebi a dudách. Britští hostitelé jsou z většiny excentričtí lidé, kteří chtěji samozřejmě předvést svoje kulinářské umění a potažmo vyhrát, ale řekla bych, že hlavním záměrem je se předvést, odreagovat, užít si párty, dozvědět se co nejvíc jeden o druhém, utahovovat si jak ze sebe, tak z ostatních, a jestli jsou v polévce nudličky nebo ne, je opravdu vedlejší. Hodnotí se více originalita jídla, každý se snaží "push the boat out" neboli vydat se svým kuchařským uměním dále od bezpečí břehu, do vod neznámých až nebezpečných, ve víře, že se mu podaří ulovit nějaký skvostný a nejlépe neznámý kus, který mu obratem získá uznání soupeřů a dobré skóre.
V českém pořadu se vaří většinou na jistotu, co má kdo už stokrát vyzkoušené, každý se bere naprosto vážně, jako by byl ten nejrenomovanější kritik, všechno musí být tip top, což samozřejmě nikdy nebude, protože každý dává přednost něčemu jinému a svíčkovou od maminky je těžké přetrumpfout. Zatímco v Anglii se účastníci i diváci opravdu pobaví a zasmějí (hlavně díky naprosto nepřekonatelným poznámkách komentátora,  zatímco Vydra i Boušková jsou často opravdu trapní se svým dětským humorem), v Čechách účastníci naopak často potlačují slzy ze smutku (a ani ty někdy neudrží) a o nějakém smíchu a zábavě nemůže být ani řeč. Každý slovně šťourá jenom do jídla, ale o soutěžících se my diváci nic kloudného nedozvíme. Jeden druhého pak "trestá" nízkým počtem bodů. Snad jen před 14 dny, kdy se vysílalo z Vysočiny, se sešla zajímavá a milá parta lidí, kteří se spolu dokázali zasmát, a když došlo na slzy, tak jenom proto, že se museli rozloučit. Ale to je asi tou Vysočinou :-)
Ohledně Výměny manželek: nakyslý trend pravděpodobně nastavil hned první díl, na jehož konci manželka začala bezdůvodně být svého vlastního manžela. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Nechtělo se mi věřit, že tohle je sociodemografický přůřez naší společností, a doufala jsem, že tyhle manželky jsou jenom frustrované ženské, kterých v Čechách zas tak moc nežije. Ale chyba lávky! Kromě snad jednoho dílu byly všechny manželky nevyrovnané hysterky a já jsem musela manželovi vysvětlovat, že ne všechny ženy v Čechách se chovají podobným způsobem. Nebo alespoň ne na kameru. Kam se poděla schopnost se ovládat, komunikovat, ocenit dobré zvyky druhé rodiny?
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy. Třeba už mám já nějaký zkreslený úhel pohledu... V každém případě to mělo i pozitivní dopad: daleko víc si vážím sama sebe jako manželky a oceňuji, jak skvělého mám manžela. Takže vlastně musím televizím Prima a Nova poděkovat.