Přidat popisek

Jeden z prvních jarních dnů na zahradě

Stolování po česku aneb tuhle ženskou bych (ne)vyměnil

Tak nevím, jestli někdo z vás sleduje Prostřeno na Primě a Výměnu manželek na Nově, doufám že ano, protože není možné neokomentovat tyto pořady. Nejenže jsou neuvěřitelnou sondou do stavu české společnosti, ale zároveň vyvolávají - alespoň ve mně - smutek nad tím, kam jsme to dvacet let po revoluci dospěli.
Formát pořadu Prostřeno je převzatý z anglické televize, takže srovnání se starším britským sourozencem je na místě (koho by to zajímalo, podívejte se na některou z epizod Come Dine With Me) a neexistuje lepšího přírovnání, než to o nebi a dudách. Britští hostitelé jsou z většiny excentričtí lidé, kteří chtěji samozřejmě předvést svoje kulinářské umění a potažmo vyhrát, ale řekla bych, že hlavním záměrem je se předvést, odreagovat, užít si párty, dozvědět se co nejvíc jeden o druhém, utahovovat si jak ze sebe, tak z ostatních, a jestli jsou v polévce nudličky nebo ne, je opravdu vedlejší. Hodnotí se více originalita jídla, každý se snaží "push the boat out" neboli vydat se svým kuchařským uměním dále od bezpečí břehu, do vod neznámých až nebezpečných, ve víře, že se mu podaří ulovit nějaký skvostný a nejlépe neznámý kus, který mu obratem získá uznání soupeřů a dobré skóre.
V českém pořadu se vaří většinou na jistotu, co má kdo už stokrát vyzkoušené, každý se bere naprosto vážně, jako by byl ten nejrenomovanější kritik, všechno musí být tip top, což samozřejmě nikdy nebude, protože každý dává přednost něčemu jinému a svíčkovou od maminky je těžké přetrumpfout. Zatímco v Anglii se účastníci i diváci opravdu pobaví a zasmějí (hlavně díky naprosto nepřekonatelným poznámkách komentátora,  zatímco Vydra i Boušková jsou často opravdu trapní se svým dětským humorem), v Čechách účastníci naopak často potlačují slzy ze smutku (a ani ty někdy neudrží) a o nějakém smíchu a zábavě nemůže být ani řeč. Každý slovně šťourá jenom do jídla, ale o soutěžících se my diváci nic kloudného nedozvíme. Jeden druhého pak "trestá" nízkým počtem bodů. Snad jen před 14 dny, kdy se vysílalo z Vysočiny, se sešla zajímavá a milá parta lidí, kteří se spolu dokázali zasmát, a když došlo na slzy, tak jenom proto, že se museli rozloučit. Ale to je asi tou Vysočinou :-)
Ohledně Výměny manželek: nakyslý trend pravděpodobně nastavil hned první díl, na jehož konci manželka začala bezdůvodně být svého vlastního manžela. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Nechtělo se mi věřit, že tohle je sociodemografický přůřez naší společností, a doufala jsem, že tyhle manželky jsou jenom frustrované ženské, kterých v Čechách zas tak moc nežije. Ale chyba lávky! Kromě snad jednoho dílu byly všechny manželky nevyrovnané hysterky a já jsem musela manželovi vysvětlovat, že ne všechny ženy v Čechách se chovají podobným způsobem. Nebo alespoň ne na kameru. Kam se poděla schopnost se ovládat, komunikovat, ocenit dobré zvyky druhé rodiny?
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy. Třeba už mám já nějaký zkreslený úhel pohledu... V každém případě to mělo i pozitivní dopad: daleko víc si vážím sama sebe jako manželky a oceňuji, jak skvělého mám manžela. Takže vlastně musím televizím Prima a Nova poděkovat.

Odpočítávání může začít....

Tak dnes to jsou přesně dva týdny do porodu, nějak se mi zdá, že se ty dny vlečou, na druhou stranu mi teď všechno trvá dvakrát tak dlouho, takže asi proto. Na malého jsme celkem připravení, jen nám zbývá pár posledních detailů, ale člověk si pořád najde nějakou novou práci, takže mě to až tak neznepokojuje. Jen to žehlení se zdá, že neubývá, a už jsem vzdala boj s věčně přítomnými hordami prádla, které jen co zmizí, hned se s neuvěřitelnou vervou znovu objeví. Už mi bylo i porazeno odbornicí v oboru, jak prát prádlo tak, abych ho nemusela žehlit, nebo alespoň ne všechno, a ačkoliv se snažím dbát těchto rad, nakonec zase všechno vyžehlím. Takže si pletu bič sama na sebe :-)
Taky to asi bude tím, že ačkoliv jsem už od poloviny března na mateřské, moc si nicnedělání neužívám, a místo toho většinou dopoledne strávím překládáním po telefonu (a to i teď, ale z nějakého milého důvodu zatím nikdo nezavolal, takže mám čas psát blog a ještě za to být placená, I love this job), normálním tlumočením v terénu anebo registrací u dalších překladatelských agentur. Snažím se zjistit, jestli by se mi vyplatilo odejít z mojí stávající práce a dělat tlumočení a překlady na plný úvazek. Tak uvidím, v každém případě mě to moc baví a člověk si pak neskutečně váží svého normálního života, kde je samozřejmostí, že děti mají jídlo na stole, že nám "světlo svítí, blinkry blikají", že si můžeme zajet na výlet a koupit plínky. Že mě manžel nebije, že mi dokonce doma pomáhá a že nikdo z nás není vážně nemocný. Díky Bohu za tyto samozřejmosti, které už tak nějak jako samozřejmost neberu.