Tak dnes to jsou přesně dva týdny do porodu, nějak se mi zdá, že se ty dny vlečou, na druhou stranu mi teď všechno trvá dvakrát tak dlouho, takže asi proto. Na malého jsme celkem připravení, jen nám zbývá pár posledních detailů, ale člověk si pořád najde nějakou novou práci, takže mě to až tak neznepokojuje. Jen to žehlení se zdá, že neubývá, a už jsem vzdala boj s věčně přítomnými hordami prádla, které jen co zmizí, hned se s neuvěřitelnou vervou znovu objeví. Už mi bylo i porazeno odbornicí v oboru, jak prát prádlo tak, abych ho nemusela žehlit, nebo alespoň ne všechno, a ačkoliv se snažím dbát těchto rad, nakonec zase všechno vyžehlím. Takže si pletu bič sama na sebe :-)
Taky to asi bude tím, že ačkoliv jsem už od poloviny března na mateřské, moc si nicnedělání neužívám, a místo toho většinou dopoledne strávím překládáním po telefonu (a to i teď, ale z nějakého milého důvodu zatím nikdo nezavolal, takže mám čas psát blog a ještě za to být placená, I love this job), normálním tlumočením v terénu anebo registrací u dalších překladatelských agentur. Snažím se zjistit, jestli by se mi vyplatilo odejít z mojí stávající práce a dělat tlumočení a překlady na plný úvazek. Tak uvidím, v každém případě mě to moc baví a člověk si pak neskutečně váží svého normálního života, kde je samozřejmostí, že děti mají jídlo na stole, že nám "světlo svítí, blinkry blikají", že si můžeme zajet na výlet a koupit plínky. Že mě manžel nebije, že mi dokonce doma pomáhá a že nikdo z nás není vážně nemocný. Díky Bohu za tyto samozřejmosti, které už tak nějak jako samozřejmost neberu.
Žádné komentáře:
Okomentovat