Linecké, pracny, išelské, vosí hnízda, perníčky.... Jen abych těch druhů měla aspoň dvanáct, aby sousedky neřekly. Radši jich udělám čtrnáct.

Ne že bych se ocitla pod podobným tlakem a soupeřila se sousedkami v množství druhů a diskuzi o tom, jak se nám to cukroví tento rok ne/povedlo. V tomto směru jsem sama sobě soupeřem, neboť pokud vím, nikdo tu v Anglii cukroví nepeče, dokonce ani moje česko-slovenské kamarádky, takže jsem jediným účastníkem a tedy i jediným vítězem tohoto sladkého klání. Huráááááááááá.
Takže jsem se i letos pustila do cukroví, tento rok poprvé s Liamkem (viz foto) a po mnoha letech poprvé bez mojí maminky, tak mi u toho bylo trochu smutně, ale zase ne moc dlouho, protože s Liamkem smutná nikdy moc dlouho nezůstanu. Doufám, že i vám se cukroví podařilo, alespoň tak jako nám, a těm paním matkám, co mají malé děti (už se mezi ně sama počítám), posílám pro zasmání nasledující popis vánočního pečení. Kdo má děti, nepřestane se smát. Kdo děti nemá, ať to raději nečte, aby ho to od touhy po potomcích nebo pečení cukroví neodradilo. Mě nejvíc těší, že jak to vypadá, jsou na tom všechny ženské v podstatě stejně (dobře).

Pusť troubu.

Ukliď z linky umatlané skleničky, lego a papírky od bonbónů.

Připrav mísu a suroviny.

Vylouskej ořechy, odměř mouku a cukr.

Vyndej z mouky puzzle.

Odežeň děti a umyj z nich mouku.

Vezmi vejce.

Podej manželovi pivo.

Vrať se, odežeň děti, vezmi hadr a utři rozbitá vejce.

Vezmi jiná vejce a vyklepni je do mísy.

Zvedni telefon.

Odežeň děti, zameť střepy z mísy, vytři podlahu.

Vezmi jinou mísu. Zadělej nové těsto.

Najdi rum. Odejmi rum manželovi.

Odežeň děti a umyj z nich rozpatlané kousky těsta.

Plech vytři tukem.

Podej manželovi tlačenku.

Vrať se, sundej z plechu ořechové skořápky.

Podej manželovi noviny.

Vrať se, odežeň kočku dojídající zbytky těsta.

Zavolej veterináři.

Vezmi si prášek.

Umyj podlahu, stůl,židle, nádobí, ledničku, sporák, zdi, děti a kočku.

VYPLŇ OBJEDNÁVKU A OBJEDNEJ CUKROVÍ

Sníh!

Ano, čtete správně, tady v Anglii nám napadl sníh. Vydržel neskutečné dvě hodiny, takže jsme ho nestačili ani vyfotit, ale slibují nám další sněhové přeháňky, tak se těšíme. Třeba se nakonec ještě dočkáme bílých Vánoc anglických.

Kam se ten čas jen poděl...

Tak našemu Timmymu už budou skoro tři měsíce a já se teprve teď dostávám ke psaní. A to mám, prosím, děti přímo učebnicové, které ve většině spí, jedí a poslouchají, tak jak se od nich očekává. Jak potom zvládají ostatní maminky urvat si trochu času pro sebe? Těm, kterým se to podaří, smekám. Těm, kterým se o tom jenom zdává, přeji dost sil do nastávajích nejméně deseti let.
Jak již jsem řekla, Timmymu (nebo Timmíčkovi - jak ho nazýváme nejčastěji) je už přes jedenáct týdnů, má podle měho odhadu dobře přes šest kilo a dlouhý je jak ten notorický týden před výplatou. Už teď mu dávám oblečení na půlroční dítě. Je to opravdový andílek a s jakou lehkostí a poklidem přišel na svět, stejným způsobem prožil i svoje první měsíce. Je spokojený se svou vlastní společností, a kdybych ho nechala, asi by si tu hodinku a půl, co pokaždé vydrží vzhůru, vystačil sám. Usne - dá se říct - hned, co ho položíme, a v noci nás budí už jen jednou, a to ho podezřívám, že by se nechal přemluvit, aby si to spaní natáhl až do rána. Prostě andílek. Taky už se na nás směje, vždycky otevře pusinku div se sám nespolkne. Občas spolu také vedeme menší dialog, při němž Timmy vydává ty nesladší zvuky. Taky má rád knížky, hlavně ty do vany, a když mu ukazujeme jednoduchý obrázek traktoru nebo pyramidy, rozhazuje ručičkama a nožičkama jako na spartakiádě. Spolu s Liamkem a Kevinem se můžeme potrhat smíchy.
Liamek teď oslavil svoje druhé narozeniny, na rozdíl od svých prvních už trochu chápe, že se něco děje, že on je tou ústřední postavou, že se zpívá "Hodně štěstí, zdraví", že k tomu patří dort a sfoukávání svíček, což jsme vehementně nacvičovali před jeho oslavou, a tato hra se mu tak zalíbila, že teď chce sfoukávát svíčky každý den. Většina jeho dárků měla společného jmenovatele, a tím byl Thomas the Tank Engine (což je u nás Lokomotiva Tomáš). Až když má člověk děti, docení obchodní schopnosti výrobců hraček, kteří ví, co děti zajímá a jak na oplátku zaujmout je, a přes ně jejich rodiče. Liamek má tedy doma Tomáše nejen v podobě miniaturní lokomotivy, ale Tomáš má i svůj časopis, knížky, nálepky, samozřejmě miniaturní koleje s miniaturním Tomášem, dále různé mašinky na baterky, Tomášovi vlakoví kamarádi Percy a James nám taky zdobí Liamkův pokojíček, a nesmím zapomenout na župan, který si někdy Liamek vyžádá do postele místo plyšáka. A to jsem ještě nezmínila, že Liamkův dort byl taky ve stylu Tomáše, stejně jako jeho narozeninové stužky a sáčky se sladkostmi a prkotinami pro jeho kamarády. Co by rodič pro svoje dítě neudělal... Tak nevím, jestli jsem tuhle celou Tomášovskou hysterii nezburcovala já :-)
Tak jsem se trochu vypovídala, za chvíli se mi ty oba výše zmíněné zázraky probudí a já doufám, že si třeba zase někdy brzy najdu čas na psaní. Snad to tentokrát nebude trvat tři měsíce.

Nové fotky

Dnes jen krátce: na Picasu jsou nové fotky, tak se můžete mrknout. Jinak doufám, že už brzy napíšu něco delšího. Zatím se loučím...

Čekání... (ne na Godota, ale našeho nového synátora)

Čekáme, čekáme, zatím nic, už tu měl být v sobotu, ale nějak se mu u mě líbí, asi si bere příklad z Liamka, ten přišel na svět o 13 dní později, tak uvidíme. Nějak mi to ani nevadí, ale pravda je, že ten tvrdý balón, co mi před měsíci nahradil břicho, mě omezuje v pohybu, a tak díky Bohu, že je zde moje skvělá maminka, která se stará jak o mě, tak o Liamka, a to ještě stíhá zatřihávat keře na zahradě s takovou razancí, že jsme objevili několikametrový žebřík, a na druhé straně zdi i sousedy, s nimiž jsme okamžitě začali konzultovat, jestli jim takovýto zásah do soukromí nevadí. Nevadil, a tak se mamka-zahradnice chopila i pily a málem v tom náporu strhla i zeď :-). Kevin říká, že tahle zahrada nezažila takovýhle sestřih minimálně dvanáct let, co tu on bydlí. Pak se nedivím, kde se v Liamkovi bere tolik energie a zápalu pro věc. Nic při pohledu na ně nesedí tak dokonale jako Šimko-Grossmannovo klasické prohlášení: "Tak já přijdu, ale musíme si máknout".
Takže tu trpělivě vyčkáváme, stále chodíme ven, ale už ne moc daleko, kdyby náhodou... V sobotu mám membrane sweep, který by měl porodu napomoci, tak snad. Vyplatilo se to u Liamka, tak by mělo i nyní. Hned poté budu čekat oblečená s taškou u dveří, protože jestli na mě přijdou kontrakce ještě rychleji než minule, tak se bojím, abych neporodila doma :-)
Zatím ahoj, Naťka a všichni okolo

Konečně máme zase počítač...

... tak, pokud máte chuť a čas, si můžete na picasu prohlédnout pár fotek z léta a Liamkův nový pokojíček (www.picasaweb.google.com/natkoviny)

Pracovní rozjímání

Mám před sebou poslední dva týdny práce, a jak je vidět z řady mých příspěvků na blogu, zrovna se tu nepřetrhnu. Školy zavřely na pár týdnů dveře, a tak je to jen nezbytné papírování a spousta času na přemýšlení. Tak mi konečně dochází, že už za pár týdnů mezi námi přivítáme dalšího človíčka. Jak se náš život změní? Jak se s tím vším vypořádá Liamek? Jak rychle se nám podaří najít stav jakési normality a nové rutiny? Bude náš nový klučík takový aktivní pohodář jako Liamek nebo bude úplně z jiného soudku? Jaké mu vůbec dáme jméno? ...
To všechno se mi honí hlavou, a ačkoli bych mohla začít alespoň trochu panikařit, jsem tak nějak v pohodě, díky Bohu, přestože je jestě tolik věcím, které musíme udělat, než ten náš "fotbalista" přijde na svět.
Kolegyně mi zrovna povídala o nějaké mladé ženě, které se čeká své 14. dítě. Všech předchozích třináct jí bylo sociální službou odňato do pěstounské, a pak pravděpodobně i adoptivní péče. Nevím, co si o tom myslet. Čeho chce ta maminka dosáhnout? Myslí si, že ji tentokrát sociálka dítě nechá? A pokud není tak naivní, proč je znovu v jiném stavu? Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy, a jestli pro tuto ženu máte pochopení. Pokud máte nějaky názor, můžete ho napsat do komentáře pod tímto článkem. Třeba se tomu dostaneme na kloub....

Cestování po (skoro)rodné hroudě

Na létě je krásné teplé počasí a cestování, i kdyby jen za pověstná humna. Co se týče počasí, Angličan si nemůže moc vyskakovat a musí brát, co mu příroda nadělí. Zato humna mají v Anglii docela prostorná, a proto jsme se tento rok přidali ke statisícům místních, kteří jsou v době finanční krize nuceni zapomenout na vábničku španělského sluníčka a začínají se rozhlížet okolo, co že to tu vlastně v Anglii mají za krásu, který stojí za objevení.
Naše rodina (ve složení Kevin, já, Liamek, Angelina, Nathanael, můj taťka a jeho žena Jarka, a to nepočítám sedmiměsíční velice aktivní dítě v bříšku) tedy také napla plachty a po celodenním plachtění zakotvila na jihu západního Sussexu blízko Chichesteru. Odmítla jsem ve svém stavu stanovat, a tak jsme zvolili pohodlnější variantu tzv. "holiday parku", kde jsme bydleli ve tříložnicovém karavanu. Musím tu podotknout, že jsem nevěděla, co přesně očekávat, ale raději jsme se držela při zemi a doufala jsem pouze v čistou postel, funkční kuchyň a tekoucí vodu. Jaké potom bylo všeobecné nadšení, když jsme našli prostorný karavan, který - jak Kevin vtipně nadhodil - by nám jako rodině stačil, a už začal na chvíli plánovat, jak prodáme náš dům a zbavíme se hypotéky.
Jak už jsem zmínila v úvodu, Anglie není místem pro vyznavače slunečních paprsků, a taky v tomto ohledu nezklamala. Sluníčko sice občas svítilo, ale přeháňky a silný vítr nebyly zrovna nejlepší reklamou na koupání v moři, a tak jsme se vydali za poznáním anglického kulturního dědictví, jehož přítomnost je v Anglii jistotou, a to za každého počasí. Navštívili jsme katedrálu v Chichesteru, Weald and Downland Open Air Museum, Sea Life Museum v Brightonu, zaplavat jsme si byli alespoň v krytém bazénu v areálu našeho kempu, došlo i na tradiční Fish and Chips a cestou zpátky jsme navštívili druhý největsí hrad v Anglii - Arundel Castle, kde se částečně filmovala Mladá Viktorie (Young Victoria).
Doufám, že si naše posádka užila alespoň trochu této dovolené, a za sebe už se těším na další exkurzi po své (skoro)rodné hroudě.

České stýskání

Tak jsme se před pár týdny vrátili z dovolené v Čechách. Nutno říci, že počasí nás zklamalo, všem jsem v práci líčila, jaké zaručené horko nás čeká, ale sotva jsme dosedli na pražské letiště, našedlá obloha se chystala na následujících pár dní vyprávět jiný příběh. Ale nic, však jsme tu v první řadě kvůli lidem a ne kvůli počasí. A tak jsme si nenechali dovolenou pokazit.
Z mnoha aktivit, které jsme absolvovali ve výtečné společnosti našeho rok a půl starého syna Liamka a mé rodiny, chci zmínit pouze jednu, a to návštěvu Národního divadla. Pro mě to bylo něco jako návrat marnotratné dcery, neboť jsem za časů svých pražských studií strávila v Národním divadle nejeden večer, ale pro moji mamku a mého manžela to byla - dá se říct -naprosto nová zkušenost. Já jsme si ale také přišla na své, neboť jsem si polepšila a z někdejšího bidýlka jsem se přesunula na první balkón. Navíc jsme ani jeden z nás (kromě Kevinova mládežnického zhlédnutí Figarovy svatby) nikdy nebyli na operním představení. Takže nažhaveni titulem, místem i společností jsme se onoho červnového sobotního podvečera přesunuli za laskavého šoférování mého bratra nejprve do kavárny Slavie, kde jsme si hodinku hráli na bohémskou smetánku Prahy a srkali nestoudně drahé nápoje. Ale to nám tehdy nevadilo, byli jsme ochotni zaplatit, vždyť jsme přece ta smetánka. Pak jsme se přesunuli o pár metrů do Národního divalda, abychom zhlédli snad nejslavnější českou operu (tedy podle světových měřítek), a to Rusalku. Všichni tři jsme si k ní už předem vypěstovali svůj individuální vztah, pro každého znamenala něco jiného, pro mě to bylo spojení s domovem, tedy Čechy a Moravou, kdykoli jsem v rádiu zaslechla Měsíčku na nebi hlubokém, hned jsme byla zase doma a cítila jsem, že nikdo v Anglii v tu dobu nemůže pochopit, jak moc tahle árie může pro někoho znamenat.
Takže jsme usedli do vypucovaných sametových křesel a tři a půl hodiny jsme se nechali střídavě dojímat. Zde by se asi hodilo poděkovat Národnímu divadlu za to, že myslí na zahraniční turisty a připravilo titulky, na druhé straně jsem byla zklamaná, jak se někomu dokázalo převést tak květnaté libreto do obsahově bezchybné, ale jinak bezkrvnaté angličtiny (jestli takové slovo vůbec existuje). Ale to jen tak na okraj.
Ten hlavní důvod, proč tohle všechno píšu, je obdiv nad Rusalčinou schopností člověka zaujmout natolik, že dokáže usedět několik hodin s chutí a napětím. Já jsem čekala, že u Měsíčku na nebi hlubokém začnu vytahovat kapesník, ale nestalo se tehdy, ani později, ačkoli hudba i zpěv byly prvotřídní. Co mě nejvíce dojalo (až jsem skoro vytáhla ten kapesník), byla až děkovačka: najednou jsem byla znovu tak hrdá, že náš národ má takové hudební dědictví, které nám může závidět celý svět, a že máme umělce, kteří dokáží tak náročnou operu zazpívat. A že já jsem i po osmi letech v Anglii hrdá na to, že jsem Češka, a nikdy bych se své totožnosti nevzdala. Ať žije Dvořák, Smetana a každý český umělec, který nám dělá v zahraničí dobrou reklamu.

Jak chutná plastelína/Taste of play-do

Liamek se dneska trochu nudil, a protože jsem vařila, nezbylo mi, než mu nějakou tu aktivitu najít sama. Vzala jsem mu z venku stoleček a židličku, obložila jsem ho plastelínou, tvořítkem, pastelkami a papírem a hned bylo o zábavu postaráno... Když jsem ale z jeho koutu hodnou chvíli nic neslyšela, věděla jsem, že zrovna asi dělá to, co by neměl. A jakpak by ne, plastelína v puse, na tváři nepříliš nadšený výraz, ale i tak mu ta úvodní ochutnávačka nestačila a za chvíli ho načapám, jak se znovu s chutí zakusuje do oranžové hmoty... Po pár minutách jsem svůj boj vzdala a s přesvědčením, že kousek plastelíny ještě nikdy nikoho nezabil, jsem se vrátila k vaření.
PS: Až půjdu zítra do obchodu, nesmím zapomenout koupit novou plastelínu. Nějak jí dneska ubylo...

Nakouknutí do tajemných útrob

Včera jsme měli druhý, a zároveň poslední ultrazvuk našeho druhého mimča. Močový měchýř mi praskal ve švech, ale co by člověk neudělal, jen aby uviděl to tajemství skryté hluboko uvnitř. Pokaždé se mi derou slzy do očí, když vidím, jak se tam v temnotě, tichu a schovaný před zraky lidí vyvíjí nový život, jak dokonale, trpělivě čeká, až nastane jeho čas, aby se všem předvedl v plné parádě. Podle mě je to jedno z největších tajemství a z toho důvodu by mi nevadilo, kdybych byla jeho nositelkou donekonečna... Ono by mě to ale po čase přestalo bavit, jak se znám, a tak se radši snesu zpátky na zem a jen prozradím, že jeho stehenní kostička má skoro 4 centimetry, váží téměř půl kila a ukázal nám i velice trojrozměrně svoji tvářičku, jako by nám dával pusinku. Ještě jsme se ujistili, že je to opravdu kluk, to abych nekupovala to všechno modré oblečení nadarmo, a pak už jsme spěchali domů. Nevrátíme se tam až do září, kdy se nám má náš kuliferda narodit. Už se nemůžeme dočkat, až si ho poneseme domů...

Tak je to tady!

Tak ještě včera jsem dnes už Aničku povzbuzovala, aby si přichvátla, a musím říct, že nás nezklamala: nemohla být rychlejší. Dnes ráno v 9 hod. se vyklubala na svět a 3,70kg a 51 cm hovoří za vše: není to žádná třasořitka, stejně jako my všichni Hájkovi a doufám si tvrdit, že i Sněhotovi. Takže "well done" (anglicky mi to zní tak nějak výstižněji), Zdenko, Vašíku a Aničko... JSEM TETA!!!!

Jak jsme aktivně trávili víkend

To jsme se zase jdou rozhodli, že musíme rozhoupat věčným vysedáváním ztuhlá těla, a protože nám přálo i počasí, vyrazili jsme v sobotu na kola, dnes do zvonečkového lesa a zítra jdeme na menší výlet s naším sborem (křesťanským). Je neděle večer a musím říct, že se nám ten aktivní odpočinek zatím vydařil. Liamek má sice o několik modřin a škrábanců víc, ale zdá se, že mu to celkem nevadí, a naopak mu to aktivničení tak přešlo do krve, že bych se nedivila, kdyby na zítřejší vycházce nenasbíral další "zranění". Kevin a já jsme to taky celkem přežili bez úhony, když opomenu fakt, že on si teď nahoře v ložnici nahřívá záda termoforem, nějak si je včera namohl, a mně zase přijde, že to naše mimčo v bříšku dneska po večeři tak nějak "zvtrdlo", takže se nemůžu moc ohnout, a cítím se jak v devátém, ne pátém měsíci. Ale dost naříkání. Hlavní zprávou je, že se moc těšíme na bráchova potomka, ale on(a) ne a ne se rozhoupat, aby se nám ukázala(a). Tak třeba zítra....

Tak konečně...

... jsem se rozhoupala k tomu, abych napsala pár řádek, když už jsem jednou vystudovala tu žurnalistiku, neboť můj milý bratříček Vašíček mi už pár let dává na frak svým blogem (který je mimochodem velice zajímavý). Nějak mi to psaní ale trvá, protože česká klávesnice má trochu jinou distribuci písmen, takže než se trefím na oháčkované a očárkové písmenko, chvilku to trvá. Z toho důvodu se teď loučím a snad mi to nebude trvat tak dlouho se znovu ozvat. Takže:
VÍTEJTE! WELCOME!