Nakouknutí do tajemných útrob

Včera jsme měli druhý, a zároveň poslední ultrazvuk našeho druhého mimča. Močový měchýř mi praskal ve švech, ale co by člověk neudělal, jen aby uviděl to tajemství skryté hluboko uvnitř. Pokaždé se mi derou slzy do očí, když vidím, jak se tam v temnotě, tichu a schovaný před zraky lidí vyvíjí nový život, jak dokonale, trpělivě čeká, až nastane jeho čas, aby se všem předvedl v plné parádě. Podle mě je to jedno z největších tajemství a z toho důvodu by mi nevadilo, kdybych byla jeho nositelkou donekonečna... Ono by mě to ale po čase přestalo bavit, jak se znám, a tak se radši snesu zpátky na zem a jen prozradím, že jeho stehenní kostička má skoro 4 centimetry, váží téměř půl kila a ukázal nám i velice trojrozměrně svoji tvářičku, jako by nám dával pusinku. Ještě jsme se ujistili, že je to opravdu kluk, to abych nekupovala to všechno modré oblečení nadarmo, a pak už jsme spěchali domů. Nevrátíme se tam až do září, kdy se nám má náš kuliferda narodit. Už se nemůžeme dočkat, až si ho poneseme domů...