Alegorie technická

Tak čekám a čekám a pořád nikdo nevolá. Že by mě nikdo neměl rád? Ne ne, vedle jak ta jedle :-) Čekám a čekám a navíc jsem za to čekání na telefon placená, takže mi v podstatě přichází náramně vhod, že nikdo nevolá, protože můžu po dlouhé době na blog. Alespoň do té doby, než zazní vyvánění....

Dnešní anketní otázka pořadu Sama doma zní, kdy jsme naposledy jely na plný plyn. Raději bych ji přeformulovala na: Kdy jste naposledy jely na volnoběh? Připadá mi celkem od věci ptát se žen na mateřské dovolené na plný plyn, protože alespoň v mém případě jsem si z pětky nepodřadila od té doby, co se narodil Liamek. Neříkám, že by to nešlo, asi si k té hektičnosti přispívám notnou dávkou i sama, ale zdá se mi, že hlavně matka podvědomě přebírá tempo svých potomků, a věřte mi, že naši kluci by jeli i na šestku, kdyby nějaká byla. Zpomalí je jenom jídlo (to tak na trojku) a pak televize (na jedničku). Díky Bohu za tenhle vynález (určitě nejsem v tomhle blahořečení sama).

Jacob, Jakie, Jakoubek, Kuba....

Tak Jacob už tu s námi je tři týdny, ale mně to připadá, jako by to bylo déle. Zapadl do našeho kolektivu jako chybějící puclík, a vzhledem k tomu, že už s dalšími dětmi moc nepočítám(e), měl by tak být obrázek naší rodiny nyní úplný. 

Nikdy bych si nepomyslela, že budu mít tři kluky, spíš bych se považovala za typ, co bude mít holčičky. Ale musím souhlasit s mojí maminkou, která pronesla, že si holčičku v naší rodině ani nedokáže představit. Tak se teď spoléhám na to, že se ti naši rytíři o nás s Kevinem budou na stará kolena starat, jak mi to tady všichni známí slibují. Už se těším. 

Co se týče Jacoba, je to andělské dítě. Jak Liam, tak Timmy byli bezproblémová miminka, dobře spali i pili, takže jsem si nemyslela, že bychom si mohli domů přinést někoho, s kým je ještě méně práce. Ale Jacob nás všechny překvapil. Nechci se chlubit a vzbuzovat závist novopečených rodičů, ale uznejte, že člověk často neslyší o rodičích, kteří si musí na noční krmení nastavovat budíka, aby náhodou jejich novorozeně nezaspalo a nebylo dehydrované. Jupí! My takové mimčo máme, ale neptejte se mě, jak jsme to udělali. Opravdu nevím.

Jacob navíc skoro celý den prospí, po krmení vydrží vzhůru tak asi půl hodiny, kdy se ho všichni snažíme zahrnout aktivitami všeho druhu. On zatím na naše vzdělávací počínání reaguje zíváním, klimbáním nebo pláčem, za který jsem vlastně vděčná, protože to znamená, že je vzhůru!

Liamek a Timmíček Jacoba přijali do party celkem bez větších problémů. Když nás den po porodu navštívila doma porodní asistenka, obrátila se při odchodu na kluky a řekla: "Tak kluci, máte poslední šanci. Chcete, abych si Jacoba vzala s sebou zpátky do nemocnice, nebo si ho necháte?" Liamek jen tiše řekl, že si ho chce nechat a Timmy myslím utrousil něco v tom smyslu, že si ho má vzít. Ale věřím, že to tak nemyslel:-)

Kluci si chtěji malého neustále pochovat a hladit ho, a zatímco Liam to dělá s citem, Timmy se na něho sápe a chce ho obejmout celým svým tělem, které se oproti Jacobovi jeví jako obří. 

Těším se na přístí rok, až si budou všichni tři hrát spolu, až budou Liamek a Timmíček Jacoba učit nové věci, a to jak dobré, tak i rošťárny.

PS: Nějak jsem zapomněla okomentovat porod. Takže jen ve zkratce: vše proběhlo velice rychle, až nám v porodnici málem vynadali, že jsme nezavolali, že už jsme na cestě; kromě plynu jsem měla i vytoužený epidurál, který sice moc nezabral, ale alespoň jsem byla schopná kromě bolesti vnímat i moment, kdy Jacob vyklouzl na svět. A ačkoli jsou porodní bolesti k nevydržení, musím obdivovat způsob, jakým Bůh stvořil ženské tělo, které dokáže devět měsíců živit dva jedince, poté v pravý čas vypudit čtyřkilové dítě a placentu, nastartovat tvorbu mléka a postupně se vrátit do původního stavu. A to vše, jako by to bylo naprosto normální.

Přidat popisek

Jeden z prvních jarních dnů na zahradě

Stolování po česku aneb tuhle ženskou bych (ne)vyměnil

Tak nevím, jestli někdo z vás sleduje Prostřeno na Primě a Výměnu manželek na Nově, doufám že ano, protože není možné neokomentovat tyto pořady. Nejenže jsou neuvěřitelnou sondou do stavu české společnosti, ale zároveň vyvolávají - alespoň ve mně - smutek nad tím, kam jsme to dvacet let po revoluci dospěli.
Formát pořadu Prostřeno je převzatý z anglické televize, takže srovnání se starším britským sourozencem je na místě (koho by to zajímalo, podívejte se na některou z epizod Come Dine With Me) a neexistuje lepšího přírovnání, než to o nebi a dudách. Britští hostitelé jsou z většiny excentričtí lidé, kteří chtěji samozřejmě předvést svoje kulinářské umění a potažmo vyhrát, ale řekla bych, že hlavním záměrem je se předvést, odreagovat, užít si párty, dozvědět se co nejvíc jeden o druhém, utahovovat si jak ze sebe, tak z ostatních, a jestli jsou v polévce nudličky nebo ne, je opravdu vedlejší. Hodnotí se více originalita jídla, každý se snaží "push the boat out" neboli vydat se svým kuchařským uměním dále od bezpečí břehu, do vod neznámých až nebezpečných, ve víře, že se mu podaří ulovit nějaký skvostný a nejlépe neznámý kus, který mu obratem získá uznání soupeřů a dobré skóre.
V českém pořadu se vaří většinou na jistotu, co má kdo už stokrát vyzkoušené, každý se bere naprosto vážně, jako by byl ten nejrenomovanější kritik, všechno musí být tip top, což samozřejmě nikdy nebude, protože každý dává přednost něčemu jinému a svíčkovou od maminky je těžké přetrumpfout. Zatímco v Anglii se účastníci i diváci opravdu pobaví a zasmějí (hlavně díky naprosto nepřekonatelným poznámkách komentátora,  zatímco Vydra i Boušková jsou často opravdu trapní se svým dětským humorem), v Čechách účastníci naopak často potlačují slzy ze smutku (a ani ty někdy neudrží) a o nějakém smíchu a zábavě nemůže být ani řeč. Každý slovně šťourá jenom do jídla, ale o soutěžících se my diváci nic kloudného nedozvíme. Jeden druhého pak "trestá" nízkým počtem bodů. Snad jen před 14 dny, kdy se vysílalo z Vysočiny, se sešla zajímavá a milá parta lidí, kteří se spolu dokázali zasmát, a když došlo na slzy, tak jenom proto, že se museli rozloučit. Ale to je asi tou Vysočinou :-)
Ohledně Výměny manželek: nakyslý trend pravděpodobně nastavil hned první díl, na jehož konci manželka začala bezdůvodně být svého vlastního manžela. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Nechtělo se mi věřit, že tohle je sociodemografický přůřez naší společností, a doufala jsem, že tyhle manželky jsou jenom frustrované ženské, kterých v Čechách zas tak moc nežije. Ale chyba lávky! Kromě snad jednoho dílu byly všechny manželky nevyrovnané hysterky a já jsem musela manželovi vysvětlovat, že ne všechny ženy v Čechách se chovají podobným způsobem. Nebo alespoň ne na kameru. Kam se poděla schopnost se ovládat, komunikovat, ocenit dobré zvyky druhé rodiny?
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy. Třeba už mám já nějaký zkreslený úhel pohledu... V každém případě to mělo i pozitivní dopad: daleko víc si vážím sama sebe jako manželky a oceňuji, jak skvělého mám manžela. Takže vlastně musím televizím Prima a Nova poděkovat.

Odpočítávání může začít....

Tak dnes to jsou přesně dva týdny do porodu, nějak se mi zdá, že se ty dny vlečou, na druhou stranu mi teď všechno trvá dvakrát tak dlouho, takže asi proto. Na malého jsme celkem připravení, jen nám zbývá pár posledních detailů, ale člověk si pořád najde nějakou novou práci, takže mě to až tak neznepokojuje. Jen to žehlení se zdá, že neubývá, a už jsem vzdala boj s věčně přítomnými hordami prádla, které jen co zmizí, hned se s neuvěřitelnou vervou znovu objeví. Už mi bylo i porazeno odbornicí v oboru, jak prát prádlo tak, abych ho nemusela žehlit, nebo alespoň ne všechno, a ačkoliv se snažím dbát těchto rad, nakonec zase všechno vyžehlím. Takže si pletu bič sama na sebe :-)
Taky to asi bude tím, že ačkoliv jsem už od poloviny března na mateřské, moc si nicnedělání neužívám, a místo toho většinou dopoledne strávím překládáním po telefonu (a to i teď, ale z nějakého milého důvodu zatím nikdo nezavolal, takže mám čas psát blog a ještě za to být placená, I love this job), normálním tlumočením v terénu anebo registrací u dalších překladatelských agentur. Snažím se zjistit, jestli by se mi vyplatilo odejít z mojí stávající práce a dělat tlumočení a překlady na plný úvazek. Tak uvidím, v každém případě mě to moc baví a člověk si pak neskutečně váží svého normálního života, kde je samozřejmostí, že děti mají jídlo na stole, že nám "světlo svítí, blinkry blikají", že si můžeme zajet na výlet a koupit plínky. Že mě manžel nebije, že mi dokonce doma pomáhá a že nikdo z nás není vážně nemocný. Díky Bohu za tyto samozřejmosti, které už tak nějak jako samozřejmost neberu.

Rozjímání nad důležitostí manželské postele

Když jsem se před více než sedmi lety vdávala, nemusela jsem se díky Bohu starat o to, kde budeme s Kevinem bydlet, protože on už tehdy vlastnil dům. Připadala jsem si jako princezna, která nenadále přišla ke štěstí a ani neví jak. Protože celý dům už byl zařízený, nemusela jsi dělat ani starosti s nákupem nábytku a hrnečků, cích a ručníků, utěrek nebo záclon. Na jednu stranu je to velká výhoda, přivdat se do hotového, na druhou stranu jsem záviděla svému bratru a jeho ženě, když jsem se viděla, jak si zařizují novou domácnost, úplně od začátku. Ale zpět k manželské posteli. 
Takže těsně před svatbou mi jedna moje dobrá kamarádka radila, abychom si koupili novou manželskou postel. Že ji sice nepotřebujeme, protože už doma je, ale sice jenom to není úplně nová postel, má svoji historii, a nové manželství by mělo mít "neposkvrněné" lože. Nikdy předtím jsem se nad tím takhle nezamýšlela, ale musela jsem uznat, že to má svoji logiku. S Kevinem jsme si sice o našich minulostech upřímně povídali a řekla bych, že ani jeden z nás ve skříni kostlivce neschovával (jak by řekli Angličani), ale i tak mnou tehdy čas od času projížděly nepříjemné pocity, se kterými jsem se jen těžko smiřovala. A po téhle dobře míněné poznámce jsem si byla jistá, že by mi je zděděná manželská postel ještě dlouho připomínala. Nakonec jsem se rozhodla, že to s Kevinem proberu, ale nijak jsem to nerozpitvávala, protože jsem nechtěla, aby si myslel, že se přes některé věci prostě nedokážu přenést.
Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale postel jsme nakonec nevyměnili. Já jsem svoje občasné hloupé myšlenky zahnala, a po čase už na mě dotíraly jen výjimečně. Skutečnost, že jsme s Kevinem už sedm let, že jsme v oné posteli zplodili dvě krásné děti a třetí teď vyslali na cestu, i to, že ji moje maminka považuje za nejpohodlnějsí postel na světě, mě dostatečně přesvědčuje o tom, že historie manželského lože není zas až tak důležitá. Důležitější je přítomnost.
PS: Tohle píšu ze své krásně nové postele, kterou jsme si po sedmi letech pořídili, jako snad poslední kus nábytku, který jsme od svatby jestě nevyměnili :-) Nejsem si jistá, jestli v ní ještě zplodíme nějaké potomky, ale zatím se v ní spí nádherně, po boku toho nejfajnovějšího manžela pod sluncem.

Tak to bude další kluk!

Tak teda nevím, jak to děláme, ale na ultrazvuku nám bylo minulý týden řečeno, že čekáme dalšího kluka, a abychom  tomu opravdu uvěřili, ukázali nám na obrazovce jeho soukromé partie, které opravdu nebylo možné zpochybnit. V následujících pár vteřinách jsme si oba dva s Kevinem snažili představit, jak asi bude naše domácnost vypadat, až k našim extra čiperným hochům přibude v červnu další parťák. Vzpomněla jsem si i na to, jak Kevin říkal, že jestli to bude další kluk, tak se stěhujeme do Irska na nějakou farmu, kde budou moci kluci vybít svoji energii produktivnějším způsobem…

Pak už jsme se naplno soustředili na neuvěřitelné záběry srdíčka, ledvin, žaludku, mozku, na počítání obratlů a vůbec detailní prohlídku miminka, o které se našim maminkám mohlo jenom zdát. Jsem Bohu vděčná, že je všechno v pořádku. Nemyslím si, že jsem slaboch, ale musím říct, že hluiboko smekám klobouk před všemi rodičemi a zvláště maminkami, které mají nemocné nebo postižené dítě a s láskou a vytrvalostí se o něj starají. Nejsem si jistá, jak bych v takové situaci obstála já.

PS: Včera jsem se v televizi dívala na dokument o rodinách s velkým počtem dětí. Vystupovaly v něm dvě rodiny, které měly patnáct a devět dětí a maminky čekaly další přírůstky. Tak před těmito matkami a otci taky smekám, protože vařit denně sedm kilo brambor na večeři by se mi tedy opravdu nechtělo. Ale v těchto rodinách to tak nějak fungovalo, tedy alespoň doufám, že to jen tak nehrály na kameru. Já bych byla stahaná a vypadala na padesát. A tyhle maminky vypadaly kupodivu velice mladě a odpočatě... Když jsem šla pak večer do postele, s velikým potěšením jsem si šla zkontrolovat své kluky. Ačkoliv jsou to šídla, jsou pořád jenom dva.

Vánoce, Vánoce přicházejí... (a odcházejí)

Tak Vánoce jsou za námi a musím říct, že na to, že jsme měli až do dvacátého druhého doma nastěhovanou partu zedníků, tesařů, malířů a eletrikářů, zvládli jsme s Kevinem a dětmi během jednoho dne postavit a ozdobit stromeček, vyklidit jídelnu, abychom se měli o Vánocích vůbec kde najíst, a zbavit se větší části všudypřítomného prachu. Teď už nemusely děti vískat jenom při pohledu na cizí stromečky, nafouknuté dědy Mráze a světýlka v cizích oknech, ale už měly i důvod domácího původu. Na stůl jsme dali cukroví, co jsem v průběhu prosince stihla upéct, a ráno na Šťědrý den jsme si dali vánočku s kakaem, to vše u nás v posteli a při sledování pohádek, takže Vánoce jsme začali opravdu tradičně. Po snídani jsme šli povinšovat šťastné a veselé pár přátelům, Liamek jim vždy předal malý balíček cukroví a Timmíček zase přání, u Heather a Andrease se měli kluci nejlíp, stavěli  tunel z papírových přepravek a skákali na Andrease, který se kupodivu nebránil, a tak se jejich nesmělé pošťuchování proměnilo v hravou bitku. Nakonec jsme se šli jestě podívat na jejich zvířata, zvlášťě nová prasata, kluci jim házeli staré buchty (Liamek mi pak řekl, že by si ty buchty rád dal sám :-), a Andreas pak Liamka dokonce několikrát na prasata posadil, aby se povozil. Timmíček se po něm obdivně díval, ale nabídku takového rodea vehementně odmítal nejen slovně, ale i usilovnou snahou utéct pryč.

Později odpoledně jsme pak upekli rybu, zasedli k vánoční tabuli a snažili se nad jídlem dětem vysvětlit, že zatímco k jiným dětem v Anglii chodí Děda Mráz jenom jednou, k nám chodí dvakrát, a to proto že ví, že jsme nejen irského, ale i českého původu, a tam Děda Mráz naděluje dárky už večer. Tak aby nám to nebylo líto, zastaví se i u nás a snad nám tam nechá i nějaké dárečky. Timmíčkovi bylo naše vysvětlení celkem jedno, ten zatím bere věci ve stylu "tady a teď", ale Liamek se nad tím chvíli zamýšlel a pak byl rád, že dostane dvakrát tolik dárků (alespoň podle jeho matematické kalkulace). Dlouho jsme taky s Kevinem zvažovali, jak do toho všeho nadšení z Dědy Mráze zapojit i Ježíše, ten pravý smysl Vánoc, alespoň pro nás. V tomhle věku nemá cenu popírat existenci Dědy Mráze, neboť se jeho postavička objevuje už od konce letních prázdnin všude kolem nás, a děti mezi sebou neustále skloňují Dědu Mráze ve všech pádech. A tak místo soupeření jsme z Dědy Mráze nakonec udělali spojence, a dětem (tedy spíš Liamkovi) jsme vysvětlili, že Děda Mráz obdarovává děti dárky, protože o Vánocích se slaví Ježíšovy narozeniny, a místo abychom my dávali dárky Ježíšovi, on posílá dárky nám po Dědovi Mrázovi, abychom se spolu s ním radovali, a od nás jenom chce, abychom se měli rádi a aby děti poslouchaly rodiče. Zvláště to o těch rodičích jsme zdůraznili, aby si to Liamek s Timmíčkem vzali k srdci.

Rozbalování dárků probíhalo jinak, než jsem si v duchu malovala. Kluci naše instrukce víceméně ignorovali. Vrhli se na dárky, rozdělovali je podle toho, jak sami uznali za vhodné, ne aby se zeptali, komu dárek patří. Některé i sami otevřeli a pak se divili, jak to že dostali vodu po holení nebo pouzdro na cédéčka. Musím jim ale nechat, že všechny dárky hlasitě oceňovali a samozřejmě se jim nejvíce líbily dárky toho druhého.

Ráno jsme si dali druhého kolo večerního chaosu v rámci irských Vánoc, takže nakonec jsme museli dětské emoce zklidnit jedním z dvdéček, kterých tento rok kluci dostali opravdu požehnaně. Díky Bohu za televizi a filmy pro děti. Už si nepamatuji, jestli to byl Lion King nebo Ice Age, ale zabralo to. Za tu hodinu a půl jsme s Kevinem stačili uklidit a začít s přípravami na slavnostní vánoční večeři. Na tomto místě se musím se přiznat, že mi anglická/irská vánoční večeře chutná víc neř česká. Snad se to nebude brát jako popření mého češství, ale je to tak.

No, a po večeři jsme se pak dívali na další pohádky, jedli cukroví, a když šli děti spát, tak jsme si konečně vydechli a zkusili si na Wii zahrát novou hru, kterou jsem pod stromeček dostala já. Trivial pursuit. Tahle hra je jednou z mých nejoblíbenějších i ve stolní podobě, tak jsem se nemohla dočkat její interaktivní verze. A nebyla jsem zklamaná, snad jen z toho, že jsem prohrála.

A bylo po Vánocích.

Miminko je opravdu tam!

V úterý jsem poprvé ucítila opravdu hmatatelné pohyby našeho miminka: seděla jsem v práci u počítače a po dobou minimálně jedné hodiny jsem cítila neustálé šťouchání zevnitř, dalo by se to přirovnat k bublinkách šampaňského, které s neobyčejnou silou vyplouvají napovrch. Večer jsme pak seděli s Kevinem a i on si mohl poprvé sáhnout na důkaz toho, že budeme mít miminko. Úplně jsem měla slzy v očích, ale to teď u mě není nic neobvyklého, slzy se mi vrhají do očí, už jenom když jsme vybírali koberce nebo když hrají koledy. Teď trochu přeháním, ale ty ženy, co prošly těhotenstvím, mi rozumí.

Už za šest dní máme další ultrazvuk, kde bychom se kromě jiného měli dozvědět i pohlaví dítěte, tak už skoro nemyslím na nic jiného. Moje první kroky (a i Kevinovy, alespoň to slíbil) povedou do obchodu, kde konečně koupíme něco na našeho potomka. A to i kdyby to byl zase chlapeček...

 

Nový začátek po pár letech

Tak už je to pěkných pár let, co jsem si psala deník, a ačkoli si nemohu vynachválit prospěšnost takového počínání, od té doby, co jsem se vdala, tedy sedm let, jsem si na tuto činnost nenašla čas. Teď se ale naskytla ta ideální příležitost, a já se donutím psát, ať chci nebo nechci. Jen tak pro sebe.
Tou ideální příležitostí je skutečnost, že čekám třetího potomka. Tím se snad alespoň trochu vysvětluje fakt, že jsem na psaní deníku neměla během posledních pár let moc času. Práce, manželství, církev, výchova dětí a domácnost mi na sebe samu moc času nedovolily, a to málo, co jsem si našla, zabralo žehlení a nebo jen plácnutí se před televizí a sledování čehokoli, co se zrovna naskytlo. Jen aby mi na chvíli vypnul mozek.
A teď, ačkoli jako rodina i jednotlivci procházíme snad nejrušnějsím a fyzicky i psychicky nejnáročnějsím obdobím od té doby, co jsme si s Kevinem řekli ano, přece jen jsem se rozhodla psát. Nový život je na cestě a já cítím, že se vůči tomuto tvorečkovi trochu prohřešuji tím, že mu v tom všem shonu nevěnuji tolik pozornosti, kolik bych si přála. Je mu (nebo jí) už sedmnáct týdnů a já se nemůžu dočkat, až budu mít zase v náručí voňavé bezbranné miminko, alespoň na pár měsíců, než se z něho začne postupně klubat nezávislý malý jedinec, dobře si vědomý svých vlastních práv a moci rozhodovat a ovládat.