V úterý jsem poprvé ucítila opravdu hmatatelné pohyby našeho miminka: seděla jsem v práci u počítače a po dobou minimálně jedné hodiny jsem cítila neustálé šťouchání zevnitř, dalo by se to přirovnat k bublinkách šampaňského, které s neobyčejnou silou vyplouvají napovrch. Večer jsme pak seděli s Kevinem a i on si mohl poprvé sáhnout na důkaz toho, že budeme mít miminko. Úplně jsem měla slzy v očích, ale to teď u mě není nic neobvyklého, slzy se mi vrhají do očí, už jenom když jsme vybírali koberce nebo když hrají koledy. Teď trochu přeháním, ale ty ženy, co prošly těhotenstvím, mi rozumí.
Už za šest dní máme další ultrazvuk, kde bychom se kromě jiného měli dozvědět i pohlaví dítěte, tak už skoro nemyslím na nic jiného. Moje první kroky (a i Kevinovy, alespoň to slíbil) povedou do obchodu, kde konečně koupíme něco na našeho potomka. A to i kdyby to byl zase chlapeček...
Žádné komentáře:
Okomentovat