Nový začátek po pár letech

Tak už je to pěkných pár let, co jsem si psala deník, a ačkoli si nemohu vynachválit prospěšnost takového počínání, od té doby, co jsem se vdala, tedy sedm let, jsem si na tuto činnost nenašla čas. Teď se ale naskytla ta ideální příležitost, a já se donutím psát, ať chci nebo nechci. Jen tak pro sebe.
Tou ideální příležitostí je skutečnost, že čekám třetího potomka. Tím se snad alespoň trochu vysvětluje fakt, že jsem na psaní deníku neměla během posledních pár let moc času. Práce, manželství, církev, výchova dětí a domácnost mi na sebe samu moc času nedovolily, a to málo, co jsem si našla, zabralo žehlení a nebo jen plácnutí se před televizí a sledování čehokoli, co se zrovna naskytlo. Jen aby mi na chvíli vypnul mozek.
A teď, ačkoli jako rodina i jednotlivci procházíme snad nejrušnějsím a fyzicky i psychicky nejnáročnějsím obdobím od té doby, co jsme si s Kevinem řekli ano, přece jen jsem se rozhodla psát. Nový život je na cestě a já cítím, že se vůči tomuto tvorečkovi trochu prohřešuji tím, že mu v tom všem shonu nevěnuji tolik pozornosti, kolik bych si přála. Je mu (nebo jí) už sedmnáct týdnů a já se nemůžu dočkat, až budu mít zase v náručí voňavé bezbranné miminko, alespoň na pár měsíců, než se z něho začne postupně klubat nezávislý malý jedinec, dobře si vědomý svých vlastních práv a moci rozhodovat a ovládat.