Tak teda nevím, jak to děláme, ale na ultrazvuku nám bylo minulý týden řečeno, že čekáme dalšího kluka, a abychom tomu opravdu uvěřili, ukázali nám na obrazovce jeho soukromé partie, které opravdu nebylo možné zpochybnit. V následujících pár vteřinách jsme si oba dva s Kevinem snažili představit, jak asi bude naše domácnost vypadat, až k našim extra čiperným hochům přibude v červnu další parťák. Vzpomněla jsem si i na to, jak Kevin říkal, že jestli to bude další kluk, tak se stěhujeme do Irska na nějakou farmu, kde budou moci kluci vybít svoji energii produktivnějším způsobem…
Pak už jsme se naplno soustředili na neuvěřitelné záběry srdíčka, ledvin, žaludku, mozku, na počítání obratlů a vůbec detailní prohlídku miminka, o které se našim maminkám mohlo jenom zdát. Jsem Bohu vděčná, že je všechno v pořádku. Nemyslím si, že jsem slaboch, ale musím říct, že hluiboko smekám klobouk před všemi rodičemi a zvláště maminkami, které mají nemocné nebo postižené dítě a s láskou a vytrvalostí se o něj starají. Nejsem si jistá, jak bych v takové situaci obstála já.
PS: Včera jsem se v televizi dívala na dokument o rodinách s velkým počtem dětí. Vystupovaly v něm dvě rodiny, které měly patnáct a devět dětí a maminky čekaly další přírůstky. Tak před těmito matkami a otci taky smekám, protože vařit denně sedm kilo brambor na večeři by se mi tedy opravdu nechtělo. Ale v těchto rodinách to tak nějak fungovalo, tedy alespoň doufám, že to jen tak nehrály na kameru. Já bych byla stahaná a vypadala na padesát. A tyhle maminky vypadaly kupodivu velice mladě a odpočatě... Když jsem šla pak večer do postele, s velikým potěšením jsem si šla zkontrolovat své kluky. Ačkoliv jsou to šídla, jsou pořád jenom dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat